První Punská válka

29. prosince 2006 v 0:22 | Muninka:-) |  ◄ Referáty ►

Punské války = římsko-kartaginské války

Po dobytí vlastního italského území Římem a zmocněním se nadvlády nad všemi italskými oblastmi zbýval nepřítel vnější - Kartágo. Kartágo byla foinická osada na severu Afriky. Bylo silné, ekonomicky zajištěné, opíralo se o dvojí druh bohatství. První plynulo z velkostatkářských latifundií, druhým zdrojem byl obchod a loďstvo. Římané si tuto situaci uvědomovali, Kartagince nenáviděli a výsměšně je nazývali Punové. Proto se války, ke kterým došlo, nazývají punské.
První punská válka proběhla v letech 264 - 241 př.n.l. - válka o Sicílii. Bojovalo se v oblasti Syrákús, v oblasti dnešního Palerma. Poté se boje přenesli na sever Afriky. R. 241 př.n.l. rozhodli Římané námořní bitvou u Aegatských ostrovů válku ve svůj prospěch. Území římského státu ležící mimo Itálii a spravovaná římskými úředníky byla označována jako provincie. První provincií se stala Sicílie (její část, která dříve patřila Kartágu), druhou provincií byla Sardinie, k níž byla administrativně připojena Korsika.
Obchodní lodě Římanů a jejich spojenců v Itálii, které se vydávaly na cestu po Jaderském a Iónském moři, se stále častěji stávaly kořistí ilyrských pirátů. To vedlo k první ilyrské válce 229 - 228 př.n.l., kterou Římané vyhráli - získali tak kontrolu nad plavbou z Itálie na Balkán a také navázali diplomatické kontakty s Řeky. Ve druhé ilyrské válce v r. 219 př.n.l. svůj vliv v ilyrské oblasti upevnili.
V letech 225 - 222 př.n.l. vedli Římané válku s Kelty. Odrazili útok keltských kmenů a v dalším průběhu bojů pronikli hluboko do Pádské nížiny. Keltové museli dát Římanům rukojmí a zaplatit jim válečnou náhradu.
V letech 218 - 201 př.n.l. proběhla druhá punská válka. Kartaginci po porážce budovali vojenské pozice - kartaginský vojevůdce Hamilkar Barkas (přezdívka Blesk), jenž v závěrečné fázi první punské války vedl boje na Sicílii a útočil na pobřeží Itálie, rozšiřoval nyní kartáginské državy na Pyrenejském poloostrově (v Hispánii). Po jeho smrti velitelskou funkci převezme jeho pětadvacetiletý syn Hannibal. Ten s celou armádou a hlavně se slony přejde Pyreneje a Alpy a objeví se na severu Itálie. Pochod byl velmi obtížný a Kartaginci utrpěli citelné ztráty. V Pádské nížině se na jejich stranu přidaly keltské kmeny.
V r. 217 př.n.l. se s Římany střetl u Trasimenského jezera. Hannibal netáhl na Řím, ale vydal se do jižní Itálie (chtěl dobýt Capuu). V r. 216 př.n.l. poráží Řím u Cann, zničí jeho vojsko a Řím je na pokraji rozdrcení své moci. Až v r. 212 př.n.l. se Římané zmocní Syrákús a v r. 211 př.n.l. znovu ovládnou Capuu. Kartaginský vliv v jižní Itálii slábne i proto, že Hannibalův bratr Hasdrubal nepřijde Hannibalovi na pomoc. V r. 207 př.n.l. je Hasdrubal v rámci vojenského střetu v Umbrii zabit. Spolu s Puny proti Římanům bojuje i Filip V. Makedonský, proto mluvíme o první makedonské válce.
Finále druhé punské války přichází po r. 204 př.n.l., kdy Scipio vylodil své vojsko v severní Africe. V bitvě u Zamy r. 202 př.n.l. utrpěl Hannibal první, ale rozhodující porážku v průběhu druhé punské války. V r. 201 př.n.l. je pak uzavřen mír. Kartágo bylo zbaveno veškerých držav mimo severní Afriku. Bez svolení Římanů nesměli ani bojovat. Římané pak v r. 197 př.n.l. vytvořili v Hispánii dvě nové provincie. Scipio slavil v Římě triumf a obdržel čestné příjmení Africanus.

První punská válka

Válka s Pyrrhem přivedla Řím do blízkého kontaktu s další středomořskou mocností - s Kartágem v severní Africe. To vzniklo v druhé polovině osmého století před n.l. jako kolonie fénického města Tyros. Založená osada dostala jméno "Nové Město" - Kart Hadašt. Brzy se město vymanilo z vlivu své metropole a získalo úplnou nezávislost. Tomu jistě dopomohla poloha města - stálo totiž v místě, kde se Středozemní moře zužuje. Místní obyvatelé se pak nazývají podle města Kartaginci nebo také Punové, což je odvozenina ze jména Fénície.

Rozmach Kartága započatý po osamostatnění se rychle pokračoval. Hlavní vliv na úspěch Kartága měl obchodnický duch obyvatel, kteří v podstatě ovládli veškerý důležitější v západním Středomoří. Stát obchodníky podporoval do té míry, že Kartaginci nesloužili ve vojsku, aby se mohli věnovat obchodu. Armádu tvořili žoldnéři převážně afrického původu, což se v konfliktech s nacionálně cítícími Římany ukázalo jako velká slabina - žoldnéři nebojovali za své domovy, ale za peníze.

Kolem roku 650 před n.l. Kartágo ovládlo síť fénických obchodních stanic po celém západním Středomoří a dokonce založilo mnoho osad nových. Většinou ležela na výhodných místech jako byla kotviště u pobřeží, na výběžcích nebo v ústích řek. Kartaginští mořeplavci hledali především kovy. Právě proto expandovali směrem do Hispánie, jejíž nerostné bohatství bylo značné. A jelikož plout na Pyrenejský poloostrov bez zastávek nepatřilo k jednoduchým úkolům, obsadili Kartaginci několik ostrovů. Jedním z těchto míst byla západní Sicílie. V městě Panormos (Palermo) si pak zřídili Afričané mohutnou válečnou základnu. Místní Řekové se marně pokoušeli vytlačit Puny z města, které zůstalo oporou jejich moci po tři sta let. Podobně si Kartaginci vedli na Sardinii. Později také převzali fénické osady jako dnešní Malagu nebo Cádiz, odkud byl snadný přístup k jihošpanělským dolům. Dokonce i do Etrurie, dalšího významného centra nerostných surovin se Punové dostali, s místními obyvateli uzavřeli spojeneckou smlouvu proti Řekům (porazili je pak v námořní bitvě u Korsiky roku 535 před n.l.).

Stejně, ba dokonce aktivněji, si Punové vedli v Africe. Pevninská říše na tomto kontinentu byla druhou největší ve Středomoří (po Egyptu). Přestože si Afriku představujeme jako kontinent pouští, je sever kontinentu značně úrodný. Do začátku pátého století před n.l. obdělali Kartaginci na 50 000 kilometrů čtverečních půdy, což mimo jiné otvíralo cestu dále do vnitrozemí. Punové nepronikali do Afriky samozřejmě jen po souši, ale jejich lodě dopluly až do Sierry Leone.

Bylo pak jen věcí času, kdy se tato mocnost setká s Římem, neboť Kartágo leželo jen 200 km od Sicílie a jedna z jeho osad ležela jen 50 km od Říma. Diplomatické styky Říma s Kartágem byly poměrně vzácné, do roku 279 před n.l. víme asi o třech smlouvách. Ta poslední se týkala spojenectví proti Pyrrhovi. Jakmile ten odtáhl zpět do Épeiru, vztahy Říma a Kartága se rapidně zhoršily. Zlom nastal, když město Messana (Messina) požádalo Kartagince o pomoc proti nepřátelům. Kartágo přijalo, ale messanští veřejní činitelé si pozvání rozmysleli a obrátili se se stejnou prosbou na Římany. Senát sice váhal přijmout, ale byl
Římané zahájili operace úspěšnou přepravou dvou legií na Sicílii. Kartaginští nechali admirála, který to Římanům dovolil, ukřižovat. Ohniskem dalších bojů se stalo město Syrakusy. To uzavřelo s Kartágem spojeneckou smlouvu, což bylo rozhodnutí na řecké město podivné, neboť Řekové považovali Puny za velké nepřátele. Syrakuský král Hierón II. asi považoval Řím za větší nebezpečí. Po bojích se však Hierón otočil jako korouhvička a stal se spojencem Říma. Zůstal mu věrný po celých zbývajících 48 let vlády. To bylo první vítězství Římanů ve válce - zatím pouze lokálním konfliktu. Kartaginci sice zahájili velké přípravy pro válku, ale ještě než dorazili posily, ztratili svoji hlavní pevnost Agrigentum, odkud prý Římané získali 25 000 zajatců.

O rok později se Římané po dalším vítězství rozhodli rozšířit válku a obsadit celou Sicílii. To bylo možné jen v tom případě, že by Římané porazili silné kartaginské loďstvo. Proto začali z ničeho budovat válečnou flotilu. Stalo se tomu roku 260 před n.l. a vzorem se Římanům stala zajatá punská loď, typické válečné plavidlo s pěti řadami vesel a posádkou 300 mužů. Aby vyvážili větší námořní zkušenosti nepřítele, vybavili lodě zařízením, které se nazývá corvus (havran). To byly padací můstky opatřené ostrým bodcem, které se přivazovaly ke stěžni. V boji se pak bodec spustil na palubu nepřátelské lodi a římští vojáci mohli přeběhnout na palubu a setkat se s posádkou v boji muže proti muži, ve kterém Římané bezpochyby excelovali.

Takto vybavená flotila zasáhla do druhé fáze války. Ta se vyznačovala největšími námořními boji starověku. Při prvním střetnutí u pevnosti Mylae (Milazzo) na severovýchodě Sicílie roku 260 před n.l. Římané použili havranů, zvítězili a zničili na 50 kartaginských lodí. O čtyři roky později ve slavné bitvě u mysu Eknomu na jižní Sicílii Římané opět vyhráli, tentokrát v nejtvrdší bitvě, která za starověku proběhla. Kartagincům se podařilo obklíčit římský střed, ale křídelní lodě Římanů prorazily obklíčení a nepřítele těžce zdecimovali.

Toto vítězství zahájilo třetí fázi války, neboť Římané získali přístup k severoafrickým břehům. Jejich vojevůdce konzul Regulus tam také přistál a táhl na Kartágo až ke vzdálenosti jednoho denního pochodu. Když viděl, že město je v rozbrojích, nabídl mu mír. Podmínky ovšem byly tak tvrdé, že Kartaginci pokračovali raději v boji. V nich využili také zkušeností protřelého žoldnéřského spartského generála Xanthippa. Obě vojska se střetla na jaře roku 255 před n.l. na břehu řeky Bagradas (Medžerda). Tam bylo Regulovo vojsko obklíčeno, těžce poraženo a sám vojevůdce padl do zajetí. Flotila sice přišla vojsku na pomoc, dokonce Puny porazila, ale velitele už nezachránila. Navíc cestou domů loďstvo vplulo do bouře a 250 lodí se potopilo.

Po těchto událostech Římané vzdali tažení do severní Afriky a začala čtvrtá fáze bojů, kdy Římané stavěli jednu flotilu za druhou a pokoušeli se dobýt rozhodujícího vítězství v Sicílii. Římané šťastně a rychle dobyli východní a střední část ostrova a zanechali Punům jen západ ostrova. Bojové akce pak překvapivě pokračovaly ještě třináct let - hlavně z toho důvodu, že se Římanům opět podařilo několikrát ztratit celou flotilu v bouřích. Na konci tohoto období si pak finančně téměř vyčerpaný Řím vynutil půjčku na svých nejbohatších občanech. Z té pak Římané postavili novou flotilu, tentokrát již bez havranů, kteří lodě nebezpečně zatěžovali. Tato flotila se pak osvědčila - s její pomocí obklíčili Římané zbývající pevnosti Kartaginců na Sicílii a pak si u Aegatských ostrovů zajistila hladké definitivní vítězství nad loďstvem Kartága. Po těchto událostech už Kartagincům nezbývalo než uzavřít mír. Stalo se roku 241 před n.l. Válka trvající 23 let skončila.

Řecký dějepisec Polybios označil tuto válku za nejkrutější a nejkrvavější boj, který se kdy odehrál. Obě strany zažily hrozné strany na životech a na lodích. Kartaginci prohráli i přes svou převahu na moři. Udělali velkou chybu, že vůbec dovolili Římanům, aby se přepravili na Sicílii. Římští velitelé také udělali mnoho chyb, zvláště na moři se konzulové moc nevyznamenali. Kartaginští vojevůdci však jistě svým protějškům záviděli. Za porážku jim totiž hrozilo ukřižování, po vítězství se zase stávali pro vládce města příliš nebezpečnými soupeři. Vláda Kartága navíc byla příliš rozštěpená, takže i vynikající vojevůdci jako Hamilkar Barkas nebo Hanno nemohli zasadit nějakou osudovou ránu Římanům.

Poražené Kartágo nezmizelo z map, ale už nikdy nemohli posílat své lodě do Itálie a příštích deset let platilo nepříteli po 320 talentech zlata. Ztratilo také vliv na Sicílii a začalo ho ztrácet i na ostatních ostrovech v oblasti - Sardinii a Korsice. Přestože v této válce prohráli, nesrazila je porážka na kolena a za dvacet let se Římu opět postavili se zbraní v ruce v možná ještě osudovější válce pro obě strany. K tomu však bylo třeba mnoha změn, které provedly velké osobnosti Kartága.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.